Drahý Úsvite… až mě jímá sarkasmus.

Nedělám si srandu, jmenoval se Úsvit. Akorát izraelské jméno Šachar netahá za uši, jen ta ironie překladu tu prostě je…
Všechno je jednou poprvé, a tohle bylo poprvé, co jsem se úplně probrala z naivity. Ne, že bych měla na výběr.

On je totiž trochu průšvih, když jste několik tisíců kilometrů od domova, stojíte kousek od své skupinky a lehce se distancujete, protože ostatní obdivují něco, co se vám obdivuhodné rozhodně nezdá, a kousek od vás se distancuje od své skupinky švarný mladík. Ne z tak puberťáckých důvodů, ale protože je turistický průvodce a nechává své svěřence obdivovat cosi, co se mu už zdá nudné.
A to se tak dva čekající lidi zapovídají, a povídá se strašně dobře. Co dívka netuší je to, že zatímco z její strany je konverzace naprosto bezelstná, z jeho strany jsou témata volená tak, aby zaujala a aby se oběti přichytilo co nejvíc drobných chapadélek.

Když přišlo ležérní pozvání na kafe, už jsem za sebou měla pár setkání s rychloZájemci* o mou osobu, takže jsem tušila, že z toho bude spíš rande. Ale co jsem mohla ztratit? V nejhorším ho naštvu tím, že mu tam pak řeknu, že to nikam nepovede, ne? Čas s ním byl zajímavý, přijít o pokračování naší desetiminutové konverzace by byla škoda…
A tak byl čas domluvený a příští den jsem dorazila na místo setkání.

No, a tak zbývá klasická třetí varianta, kterou znají asi všichni cestující metra, vedle kterých si někdy sedl rozvalený chlap: dát tašku mezi sebe a nemotorného společníka, nebo ruku přesunout na popruh kabelky či batohu.
Paráda, problém vyřešený. A kam že to jdeme? Jo nevíme, kam nás nohy nesou. No, v zásadě tu asi není žádné terno místo, kam by bylo fajn jít, tak to dává smysl, trajdat na blint. Před náma jsou malé kavárničky, dojdem k nim za 10 minut, tak pak zapadnem na kafe – supr, to zní fajn.

Jéje, on je vlastně šabat! Šachar na to úplně zapomněl, kavárny se zavřely před 15 minutami! No jo, to se běžně stává každému Izraelci, který celý život žije v zemi, kde se život do značné míry zastaví v páteční podvečer, obchody se zavírají a MHD je značně omezené. Samozřejmě. Na to se zapomene lehce, že. Ještě že úplnou náááhodou bydlí 5 minut odsud!

Tohle ale můj šálek kávy fakt nebyl, a nakolik jsem byla nezkušená, asi každému kdo je obeznámený s původem miminek je jasné, co znamená tohle pozvání. A tak jsem zamanévrovala a usadila nás na lavičku venku, kde je přece hezky.

V tomhle bodě Šachar najednou přepnul, a to samé udělám já ve způsobu, jakým o tom píšu, a zvážním. Ta proměna chování byla totiž děsná. Pořád jsme byli venku, a najednou po mě vyjel – jak seděl vedle mě, začal mě hladit po pažích a po nohách a dostal se ukrutně blízko. Pokud mě paměť nešálí, nejdřív jsem ho ze sebe sundala, ale to ignoroval a pokračoval. V tu chvíli jsem se vymanila a vysvětlila, že jsme se fakt nepochopili a že na tohle fakt nejsem. Celkem to vzal, ale zároveň bylo na jeho reakci vidět, jak moc mu je jedno, že odcházím. Což není reakce člověka, který stojí o konverzaci. Ta byla jen platidlem za následující předpokládané služby. Už si nepamatuju, jakými slovy jsem to utnula – jen si pamatuju, že mě na rozloučenou chtěl obejmout, a já na to automaticky přistoupila; zvyklá na obejmutí na rozloučenou s kamarády. A bylo to to nejnechutnější obejmutí, jaké jsem kdy zažila. Do té doby jsem šťastně netušila, jak moc chlap může nechutně osahávat ženu, aniž by sáhl na „zónu bikin.“

Odcházela jsem v šoku, sama, temnými ulicemi. K ubytování jsem jela z autobusáku v arabské čtvrti, s číslem linky napsaným na papírku, a přiznám se, že jsem měla fakt strach. Nejistota, kde vystoupit, byla jen bonus – ale podle místňáků to bylo autobusem o hodně bezpečnější než jít poslední kus pěšky.

Bylo mi nanic ze vzpomínek na ty dotyky. Strašně slizký to bylo. Připadala jsem si jako idiot, že jsem to neprohlídla dřív. Ta bezelstnost je v tomhle strašná. Než jsem odešla, Šachar se ještě ptal, jestli nebylo poznat, že po mě jel. Já ani neznala ten anglický termín; jen jsem si domyslela, co znamená. No – já to nepoznala, a on vypadal náramně rád.
Když jsem si toho dost navyčítala, začaly mi docházet i zkušenosti z dřívější doby, a najednou jsem viděla v jiném světle. Přestala pro mě být úsměvná vzpomínka na kolegu z Venezuely nebo Argentiny (už vím jen to, že když ho tipnete na jednu z těch národností, tak se urazí), který mi při konverzaci se mnou pořád pokládal ruku na paži – a Španělé to dělají, ale najednou jsem pochopila, že to tehdy bylo víc než je normální a o co mu šlo. A bylo mi z toho a ze sebe nanic ještě víc.

Strašný je, jak moc si to žena vyčítá. Ale nakonec jsem se dostala k tomu, že pokud dívka vyrůstá mezi slušnými muži, tak tohle prostě nezažije – a pak nemá pohotovost k obraně.

Strašný je, že se dřív tak nějak počítalo s tím, že se muž zastane ženy – a já vím, že by se mě táta nebo brácha zastali, kdyby mohl. Ale dostali jsme se jako kultura do bodu, kdy nikdy nejsou tihle muži přítomní v té situaci, kdy by zasáhnout mohli. Na služebku jedu sama a jsem tam vydaná napospas těmhle úsvitovým individuím, a musím se postarat sama o sebe.

A strašný je, že já to mám ještě dobrý – protože se sice ze své velké důvěřivosti léčím víc až teď, ve druhé polovině dvacátých let, ale taky jsem vyrůstala v rodině, kde mě vychovávali s tím, že stojím za víc, než aby si mě náhodný chlap nabalil jen pro svoji potěchu a ze sobeckých důvodů.
Protože tihle chlapi jsou zkušení. Je to strašně poznat. A je to situace, kde je neznalá dívka nejistá, a oni jsou ukrutně suverénní… A brání se těžko.
Ženy prostě nemají v genetické výbavě okřiknutí chlapa, prudké ohrazení se, vyskočení z lavičky s výkřikem „co děláš?!“ A bez cviku se těžko reaguje pohotově. Svoje reakce eskalujeme příliš mírně, na to jaké skoky k posteli dělají tahle sluníčka.

A tak jsem zpětně za tenhle zážitek ráda, protože jsem díky němu pochopila leccos jiného, a ještě jsem z toho vyvázla lacino. Šachara jsem si tehdy blokla…
Ještě mi napsal jednou, když jsem měla nový mobil, takže se odblokovalo jeho číslo na whatsappu, a byla jsem zase v Izraeli. A to bylo dost děsivý, protože to bylo asi po roce. Je možné, že mě zahlídnul na pláži.
Když o tom takhle píšu, přijde mi až zvláštní, že si na mě vůbec vzpomněl. Ale to bude možná tím, že jsem byla jedna z mála, které zařadily zpátečku.

Hrozně ráda bych měla nějakou radu na závěr; nějaký kouzelný tip na to, jak lehce vrátit čas o dvě minuty zpátky a zareagovat jinak. Ale nic takového není.
Jediné, co tu nechám jako tečku, je tohle: ženy, stojíte za víc. Kašlete na ty, pro které nejste víc než hračkou.