Bylo nebylo, firma mě vyslala na moji druhou cestu do Barcelony. Tedy ne přímo do ní, ale do malého městečka vedle ní, kde mělo proběhnout školení. V té době jsem byla ještě vyplašené kuře, co se cestování týkalo. Lítání problém nebyl, zůstala mi jen chronická nervozita před letem, ale první sólo služebka mě přesvědčila o tom, že jsou letiště blbuvzdorná a fakt správný let najdu. Ale zbytek byl většinou v pohodě – když člověk nemusí řešit místní hromadnou dopravu, jména zastávek a podobně, protože firma nemá problem zaplatit taxík, věci to dost ulehčí. A tak jsem jako začínající zkušený cestovatel s celými 3 lítacími služebkami na kontě přesně věděla, co mě čeká. A vy nejspíš víte, že vás teď čeká zvrat v ději a samozřejmě jsem nevěděla nic. A samozřejmě máte pravdu.
Ono by to všechno dopadlo jinak, kdyby všechno proběhlo tak, jak mělo. Ale letadlo mělo zpoždění, a tak jsem místo v 8 večer dorazila někdy v 10. To je naprosto dostačující pro vymotání se z letiště a dostavení se na hotel před půlnocí, cajk. Suverénně jsem zamířila ke stanovišti taxíků a nehorázně se těšila, až budu na pokoji – a málem nabourala do bariéry.
Koumám, koumám, a ona je stávka taxíku. Doháje, fakt se mi nechce v cizím městě, kde je jediný přípustný jazyk španělština, řešit kdy mi jaké MHD jede, kde jsou přestupy, jaký potřebuju lístek a kde ho koupím. Někdo mě oslovuje a nabízí, že mě za 60 euro odveze na hotel, ale jenom protože je to množstevní sleva, páč tady jsou další dva turisti, které veze. No 60 euro je drahý, taxík je normálně za 50, je to celý pochybný – a přece by tu měl jezdit Uber, tak zkusím to. Odmítám neTaxikáře a jdu si založit účet na Uberu.
A ejhle, ono mi to nebere kreditku. No, to je dost blbý. Napodruhý ani napotřetí. Tyjo… Tak kdy se dostanu MHDckem na hotel?
Ve tři ráno?! Aha, poslední rozumný spoj mi ujel, zatímco jsem se snažila zprovoznit Uber. Oukej, takže asi budu muset s neTaxikářem. Jdu si vybrat peníze – vím, že budou chtít víc, klasický jih, takže vybírám 70 a ani o chlup víc.
Snažím se najít dobrovolného neTaxikáře a vidím chlapíka, který vypadá jako koordinátor – podobně pochybný, lítá po hale, mluví s lidma. Oslovuju ho a dozvídám se, že je to řidič taxíku, tihle ilegálové ho pěkně s…štvou, stávka taxikářů je za dobrou věc a tady je, aby tyhle ilegály dostal k policii.
Ups.
Tak tomuhle jsem se fakt bonznout neměla.
Rychle mizím do pryč, nacházím svého neTaxikáře a dozvídám se, že chce 80 euro. Nasadím zoufalý obličej, že mám jen 70. Milostivě přijímá a vydáváme se směrem k parkovišti. Ale ouha, přibíhá naštvaný taxikář a po jižansku začínají debatovat. Ať už o svém vzhledu jako každá žena pochybuju jakkoli, rozhodně ho nechci vylepšit ránou pěstí – a tady to upřímně vypadá, že asi padne. Mizím do vedlejší haly.
Čekám pár minut a jdu omrknout situaci. Spor nevidím, po chvíli se nacházíme s neTaxikářem – jeho obličej vypadá nepoznamenaně. Prcháme do garáží a přicházíme k autu. Bere mi kufr a hází ho do kufru auta, a ve mně trne. Co když s ním pak odjede od hotelu, než pro něj dojdu? Ale nic namítnout nedokážu, poslušně sedám do auta a začínám se fest bát.
Fajn, kufr ošéfuju tím, že budu mít připravený mobil. Kdyby ujížděl, cvaknu fotku SPZky. Ale… doveze mě k mému hotelu? Rychle se snažím vzpomenout na všechno, co vím o sebeobraně pro ženy, a doufám, že mě neodveze ke svým kumpánům.
Letištní parkoviště opouštíme 5cm za zadkem předchozího auta, za kterým rychle projíždíme pod závorou, abychom se vyhnuli placení. Jo, to na důvěře přidá, hned je mi líp.
Bedlivě sleduju cestu, nápisy ukazující na kýžený směr a snažím se vzpomenout si, jestli jsme tudy jeli s taxikářem při mé první návštěvě Španělska. Jo, to sedí. Trochu se uklidňuju.
NeTaxikář se mě ptá, jestli umím španělsky. To je běžný dotaz, ptají se všichni, protože je angličtina trochu problém. Vtipkuju a říkám, že si umím objednat jen kafe na tři způsoby, načež řidič přes whatsapp vytáčí kamaráda a na hlasitý odposlech se s ním baví.
Tak to jsem pokonila. Domlouvají se teď na mém únosu? Celou dobu píšu rodině – ted jim píšu, ať se modlí, a jsem jako na trní.
O půl hodiny později přijíždíme k mému hotelu. Taxikář zastavuje a sám vystupuje, kufr nejspíš dostanu. Jo, dostanu, sám otevřel kufr auta. Je hrozně komunikativní, nutí mi svoje číslo, a určitě zavolej, až budeš za týden potřebovat odvézt zpátky na letiště. Kývám, že se určitě ozvu a moc děkuju, a prchám do hotelu.
Fuj, až naprší až uschne! S celou rodinou si oddychneme, jsem v bezpečí.
A už nechci nikdy jet s žádným neofiko taxikářem.
P.S.: V průběhu týdne jsem se od španělských kolegů dozvěděla, že střet mezi taxikáři a uberisty byl fakt zlý. Došlo i k násliným střetnutím, taxikáři útočili na auta. No, letištní setkání mohlo dopadnout o dost hůř…
Introvertní nomád 