Mám problém.

Já ne, měl ho zákazník v Portugalsku, přesněji řečeno v Portu. Krásné přístavní městečko – kde jsem tedy netrávila pracovní čas v přístavu ani u vína, pro které je město známé, ale u výrobní haly. Byla jsem ve firmě poměrně nová, a zákazník chtěl školení. Já bych ho možná tehdy zvládla, ale ráda jsem přijala nabídku, že to tam pojedeme s kolegou a já budu sekundovat.

První dva dny byly fajn, nic zajímavého. Kolega učil, já poslouchala a nic moc neříkala. Na konci druhého dne mi jeden z lidí, kteří se účastnili školení, říkejme mu třeba Dobromír, nabídl, že nám ukáže Porto. Teda – říkal to mě, ale předpokládala jsem, že anglické „you“ (ty/vy; angličtina nerozlišuje) myslí i na kolegu, protože vyšachovat ho z toho by bylo trochu faux pas. Ale pak se neozval a já to nechala být; fakt jsem nevěděla, jak bych mohla ne-trapně vznést ujišťující dotaz, že neveme mě samotnou, aby mě balil.

Další den do mě začal přes den na školení trochu rýt, že nic neříkám. S kolegou jsme byli domluvení, že to převezmu po obědě, tak jsem Dobromíra usadila, ale taky chápala, že jsem zaujala jeho oko. Nebo dvě.

O pár hodin později jsme stáli ve výrobní hale vedle hlučícího stroje. Vedle nás skupinka lidí, poměrně hlučno z výroby.
Dobromír se ke mě přitočil a povídá: „víš… já mám problém.“

Haha. Fakt nechci slyšet jaký, to pro mě nemůže vyjít dobře. Pokývu soucitně hlavou, to je smutný že máš problém, a nic neříkám.
Uběhne pár minut, přesuneme se k jinému stroji a čekáme na výsledek výroby a Dobromír pokračuje: „ty nechceš vědět, jaký je to problém?“

„Předpokládám, že když budeš chtít, tak mi to řekneš. Ale vzhledem k tomu, jak se tváříš, se docela bojím, co z tebe vypadne.“

„Víš, vzal bych tě na tu prohlídku Porta, ale já se bojím, abych se do tebe nezamiloval.“

Muhaha. Jo, fakt ti věřím, že to po dvou dnech, co mě znáš a posloucháš kolegovy přednášky, myslíš vážně. Ještě ty psí oči, co na mě při svých slovech vrhnul.
„Já ti ale říkala, že mám přítele.“

„No, to jo, já vím.“

Tak je asi po prohlídce. No co, sice bych Porto viděla ráda, ale tohle si s radostí odpustím. Aaaaa nebo taky ne, protože před odjezdem na hotel mi říká oznamovací větou, že pro mě přijede tehdy a tehdy. Nic nenamítám, „bojím se abych se do tebe nezamiloval“ je trochu slabý odvar pro reakci „drž se ode mě dál,“ a že mám přítele a nic nebude ví… Takže je to jeho věc. A zjevně teda kolegu do skupinky nezval.

Předpokládám správně; Dobromír přijíždí, nakládá mě do auta a začíná tour de Porto. Nejdřív zamíří nezajímavou částí města pryč od centra, zpravuje mě o tom, že tam vyrůstal, a už to obrací směrem k centru a dostáváme k pobřeží.
Parkuje kousíček od moře, vystupujeme z auta a koukám na krásnou scenérii (vy se na ni můžete podívat ve fotogalerii), a Dobromír povídá „This is where people make out.“ Což v překladu znamená představ si mladé páry, jak se tu vášnivě oslintávají. Super, díky za info. Podívám se na něj pohledem říkajícím „neříkala jsem ti náhodou, že tohle nebude?“ a Dobromír samozřejmě odpovídá, že to je vtip, dělá si srandu. Nastupujeme do auta a jedeme dál. Podíváme se na „kostel v moři“, Dobromír trvá na tom že mě vyfotí, a opět pokračujeme.

Setmí se, v lehké konverzaci projíždíme centrem, vjíždíme do zákazu vjezdu (začíná mě to bavit) a stoupáme strmou uličkou nahoru. Dostáváme se na plácek u kláštera nebo něčeho takového, odkud je parádní výhled na osvětlený přístav pod námi. A znovu se dovídám: „This is where people make out.“
Dobromíre, táhni do háje. Zase ho usazuju; říkala jsem mu že mám přítele… No jo, už mlčí. Zase pokračujeme normálně.
Ukazuje mi železniční most a dovídám se, že ho navrhl Eiffel (hustý!), chvíli ještě povídá o Portu a pak se jen kochám pohledem. Zachumlám se do sebe, protože je tam docela větrno, a Dobromír se pohotově táže, jestli je mi zima.

„Trochu jo, ale to je dobrý.“

„Chceš, abych tě zahřál?“
To si dělá srandu?

„Řekla jsem ti, že mám přítele.“

„Ale není tady.“

„No a?“

„Takže nic neuvidí. Nebude o tom vědět.“

„To je mi ale úplně jedno!“

Celé to díky Dobromírově suverenitě a mému celkem normálnímu stylu odpovědi skončí jako téměř normální konverzace, takže se jakoby nic seberem a jedem dál. Jen já nemůžu uvěřit tomu, kolik si toho dovoluje, a jsem trochu nervózní.

Domlouváme se, že se někde najíme; pro mě je pořád výhodnější tohle, než řešit to sama na hotelu. Než tam dojedeme, Dobromír zmíní sex. Ne že by mě k němu zval; jen to šikovně nadhodí… Posílám ho do háje, že krátkodobé vztahy a já nene, do tohodle fakt nejdu; proto jsem mu říkala, že mám přítele a myslela jsem, že mu to dojde. Ať mě klidně vysadí na taxík.
Dobromír couvá; né, v pohodě, promiň, já uberu.

Bez dalších událostí se najíme, sedáme do auta a veze mě zpátky na hotel. A zmiňuje sex podruhé. A že to lidi dneska berou strašně sobecky, a že pro něj je důležitý dělat to pro druhého, tak aby z toho měl ten druhý co nejvíc. Jsem asi ledová královna, protože ani tahle reklama se mnou nehne – naopak pomalu nabírám schopnost velmi napřímo poslat chlapa do háje.

„Dobromíre, nejsem tenhle typ ženy. Sex na jednu noc nedělám. A opravdu nepůjdu do postele s někým, koho neznám.“

„Já to taky nedělám takhle na jednu noc. Ale s tebou je to jiný…“

Ptám se, jak jinak mám vyslovit že s ním nebudu spát, a Dobromír to konečně respektuje. Po cestě domů konečně normálně povídáme, pamatuju si z témat už jen reinkarnaci a akupunkturu (na což já fakt nejsem, ale celkem ráda diskutuju). Konečně jsem se zbavila cedulky „lovná zvěř“…
…si myslím, dokud neodletím.

U jednoho oběda v průběhu služebky totiž Dobromír zahlídnul můj instagram, a tak si ho našel a přidal si mě. Po spoustě jeho kydů jsem ho opět poslala do háje a napsala mu, že má opravdu přestat. A tihle chlápci jsou většinou schopní přestat jako lusknutím prstů – protože velmi dobře ví, kde je ta hranice, za kterou se tak rádi pohybují. Vážně se mě zeptal, jestli bych o něm uvažovala, kdyby byl volný pro dlouhodobý vztah.
Na jednu stranu mu to vůbec nevěřím, na druhou kdo ví. Ale odpovídám, že se tou otázkou vůbec nebudu zabývat, neb ho neznám a nebudu si vymýšlet jak jsem s někým jiným než se svým přítelem.
A Dobromír konečně přestává. Kupodivu nepřestává s komunikací, ale čas od času o sobě dá vědět – většinou v návaznosti na nějakou moji fotku, protože byl tehdy instagram něco jako deník z cest. Je to asi jediný chlap, který byl poslán do háje a přesto ho zajímala komunikace.

Nejsem si úplně jistá, jak by to šlo dál – a asi se to nedozvím, protože jsem instagram už nějakou dobu zpátky zrušila. Ale rozhodně bych Dobromíra jako nápadníka nechtěla.

Co mi tahle zkušenost dala?
Vzpomínku, která je pro mě zpětně vtipná. (Konkrétně „mám problém“ a „s tebou je to jiný“. Hehe.)
A rozhodně posunula moji schopnost velmi napřímo říct, že s někým nebudu spát.
Ono je to prostě strašně těžký říct narovinu pro někoho, pro koho je nevázaný sex za hranicí. Nějak počítáme s tím, že stačí říct „nejsem ten typ ženy“, a druhému to dojde, když už má tu drzost se takhle ptát.
No nejspíš dojde, ale taky se nenechá jen tak odradit.

Někdy je to odmítání fakt proti přirozenosti. Je potřeba mnohem vyhraněnější reakce, než jakou by člověk použil normálně. Někdy nestačí nic kromě odchodu nebo úprku, aby se člověk někoho takového zbavil.
A mě už to ani nestojí za to se s nimi bavit. S posledním chlápkem, se kterým jsme se začali bavit v Litvě, když jsme v restauraci seděli oba sami, dva stoly od sebe, se mi konverzovalo fakt hezky. Ale v momentě, kdy se začne ptát v jakém hotelu bydlím, a že když nechci dát hotel, můžeme na drink k němu domů, a že když ne tak mi dá alespoň číslo, ať se mu ozvu a na ten drink se domluvíme… Tak prchám, co jen můžu, a vůbec se s ním nechci bavit. A sním o slušném chlapovi, který jen tak zapřede rozhovor se ženou na služební cestě, a nebude ji chtít dostat do postele.