Hoří!

Hotely, ve kterých na služebkách přespávám, vůbec nejsou špatné. Na noc se musím strefit do 3000 CZK, což je věru víc, než bych kdy sama za hotel dala – než jsem začala pracovat pro Korporátek, nikdy jsem v takovém hotelu nebyla. Jsou tak 3-, 4-hvězdičkové. Ale v mém druhém roce cestování po (převážně) Evropě už jsem i tohodle luxusu byla překrmená… Protože přecejen je to „sériová výroba“, resp. „sériové přespávání“. Někdy je tam blbá klimatizace, někdy špatná světla, někdy mizerný výběr snídaně pro bezlepkáře (kterýmžto nedobrovolně jsem). Ale jsou to takové detaily, které se sčítají a působí tak zvláštně ledově, stroze, neosobně.

No a pak se naskytla cesta do Maďarska a výjimečně tam nejel nikdo další z Korporátku. A v okruhu XY mil od zákazníka (a ano, náš hotelo-rezervační systém funguje v mílích) byl hotel… uprostřed lesa. Byl spíš jako penzion než hotel. Působil mile, rodinně. No paráda, stejně je blbost se k zákazníkovi ráno proplítat ze zacpaného středu Budapeště. To se radši budu proplítat frontami aut v lese.
Nápad to byl hezký, ale fotky byly hezčí než realita. Ale pořád to bylo v pohodě.
No a pak jsem se dozvěděla, že z Korporátku sice nikdo nepřijede, ale z Řecka, od spolupracující firmy, ano. Když se mi tamnější kolega ozval, kde mám rezervovaný hotel, mohla jsem se vymluvit na to, že byl jediný ze 2 v kýžené vzdálenosti od zákazníka, tak to ještě bylo dobrý… Narozdíl od faktu, že když kolega přijel s tím, že hurá půjde do bazénu, oznámili že je bazén zavřený na dva dny protože čištění. Pak jsme zjistili, že první dva dny našeho pobytu bude zavřená hotelová restaurace. No a já jsem první večer zjistila, že sice mají brát divnoKreditku mého Korporátku, ale nefunguje jim to. Hledej na svém účtu 10 000 navíc, které tam určitě běžně máš na tyhle účely. No sranda, jak má být.
Nicméně být na služebce s Řekem bylo fajn; jejich láska ke své zemi, jazyku a kultuře je krásná – a tenhle kolega je navíc fajn pohodář. Jeden den jsme od zákazníka dostali tip na restauraci v Budapešti, vyhlášenou pro steaky. Jenže když jsme k ní došli, viděli jsme u každé židle 5 skleniček a 10 příborů, bílé ubrusy, na hostech obleky,… a naštěstí jsme se shodli, že tohle ani jeden nemusíme. A je hrozně fajn poznat někoho, kdo to má stejně. Když jsme se pak posadili do venkovní restaurace, nadával na 5* restaurace, jaká je to strohá pakárna, a se steskem po domovině básnil o řeckých restauracích, kde lidi jí rukama, protože patlej se příbory s odkostěním ryby, a nejdůležitější je mít se dobře, povídat a smát se. Jo, to zní fajn.

Tenhle kolega ovšem domů odjel dřív než já, a protože místní (vynikající) kuchyni jsem už několikrát prubla s ním, v blízkosti mého v lese zastrčeného hotelu jsem k večeři mohla sehnat asi tak veverku a samotné se mi nikam nechtělo, nakoupila jsem si v Tescu, že si uvařím – neb jsem spíš než pokoj měla minibyteček, který měl v předsíni kuchyňku. A zvolila jsem kuře se žampiony.
Proč píšu takovou kravinu jako co jsem chtěla uvařit?
Protože v žampionech je voda.
Hodně vody.
Už se dělaly hodnou chvíli; čekala jsem až se konečně scvrknou, když mi došlo, že to je taky hodně páry.
A že odsávání nad kuchyňkou zjevně nefunguje.
A že je v tom miniBytečku požární hlásič.
A doháje.

Rychle otevřít doteď zavřené dveře do ložnice a otevřít dveře na balkon dokořán.
Doběhnout do koupelny a pustit odvětrávání tam (kde dokonce fungovalo).
Vypnout sporák a odstavit pánev vedl-UÍÍÍÍUUUUUÍÍÍÍÍÍUUUUUUÍÍÍÍUUUUUUÍÍÍÍÍÍUUUUU
Kurnik šopa. Těsně.

První myšlenka byla, že to bude fakt trapný, až se všichni hosti vyhrnou ven před budovu, tam se zaměstnanci hotelu zeptají kdo to byl, a já předstoupím.

ÍÍÍÍÍUUUUUUÍÍÍÍÍUUUUUUÍÍÍÍÍUUUUUÍÍÍÍ

Hm. Žádné hlášení. No jako já vím že nehoří, takže ven nejdu. Jo, a otevírat dveře do ložnice, s tím že se to vyvětrá ven, byla asi chyba, možná tím se příliš páry dostalo k tomu hlásiči tam. Kdo ví.

Nekonečně dlouhá minuta uplyne. Pak ještě asi půl věčnosti. Pak ticho.
Vypnuli alarm.

Nikdo se nikam nehrne.
Nikdo mi netluče na dveře.

Asi po čtyřech minutách někdo zaklepe, já se málem klepu taky, před dveřmi stojí chlapík v montérkách a ptá se, jestli se něco stalo, že šel signál ode mě.
Říkám že jen nefungovalo odsávání a ukazuju na pánev.
Ptám se, jestli se to odsávání nedá zapnout. Aneb jak se nenápadně vymluvit na jejich nefunkční odsávání, které bylo tak mrňavé, že by asi stejně nestačilo.
Asi ne, asi je rozbitý. Krčí rameny a odchází.
A jinak nic.

Verdikt z požárních cvičení v korporátcích bývá „všichni bychom uhořeli“.
Můj pocit z reálného poplachu v hotelu je „všichni bychom uhořeli“.

Závěr?
Až budete vařit na hotelu, vykašlete se na houby. Navozují několikadenní pocit debility.
A příště jsem jela do normálního hotelu 😉

P.S.: A uvařit na hotelu bez spuštění požárního hlásiče umím taky – empiricky dokázáno ,)