Nikdy jsem moc nepřemýšlela o srážkách se srnkou, ale nejspíš jsem podvědomě měla pocit, že když řidič jednu srazí, je to jeho chyba – a stává se to, ale prostě to neubrzdil. Nějak mi nedošlo, že génius z řad vysoké může před auto skočit když už jsou si značně blízko, a nedat řidiči fyzickou možnost to ubrzdit. Nu, a osudu se zachtělo mě z tohoto nepochopení vztahu fyzikálních zákonů a (ne)myšlení divé zvěře vyléčit empiricky.
Jela jsem za kamarádkou na chatu za Českou Lípou. Projíždí se úsekem, kde je hodně vysoké, která ráda skáče před auta.
Lidé z tamnějšího okolí to ví. Kamarádka to ví. Já to vím. Srnka to věděla, pokud mají srnky mentalitu Lumíků.
Počkala si, až za tmy pojedu na rovném úseku silnice a v protisměru pojede auto, které samozřejmě trochu oslní – a pak vskočila na scénu. Ubrzdit to nešlo, jen zbrzdit.
Prostřední pedál ovšem zjevně zbrzdil i můj mozek, a tak jsem začala s bušícím srdcem přemýšlet, koho že volat, a jestli je logičtější, aby zvěř ze silnice odklízeli hasiči, nebo policajti. Tak jsem zavolala tátovi, který je zkušený řidič, tepovka měla čas se zklidnit, já se podívat na auto, a už jsem tátovi hlásila, že je auto v pořádku, jen SPZka trochu prohnutá. Jo, a vlastně kapota nad ní je ohnutá… a vysklené světlo. A ještě senzor je fuč. A plastový nárazník má asi 7cm prasklinu. Ups.
Zavolala jsem policajty, poděkovala jednomu řidiči nabízejícímu pomoc a ujistila ho, že jsem v pořádku a jen čekám až se to sepíše, a jala jsem se volat na zprostředkovatele operačního leasingu, protože firemní auto. Zjevně mají pojistných událostí hodně, a nebo srnky zorganizovaly plošnou teroristickou akci pro ČR, protože mi ruka s telefonem celkem vymrzla, než mi to vzal lidský operátor. Zatímco jsme končili hovor, za mým autem zastavil mini-karavan.
Položím telefon, vracím se ke kufru auta a z karavanu na mě volá chlapík s kudrnatými vlasy po ramena, jestli nechci čaj.
Občerstvení při čekání na policajty se neodmítá, a tak s díky přijímám, maník zastavuje a dává vařit vodu. Vyleze, a začneme si povídat.
A on že mě možná něco vesmír chce naučit, možná že mám prý zpomalit.
Hehe… Ten den jsem byla pomalost sama, jela s asi 3h zpožděním – čilá pro řízení, ale ve všech ostatních ohledech poněkud tupá. A předchozí dny jsem tryskáč taky zrovna nebyla. Takže těžko, kamaráde. Dneska můj mozek spěchat fakt neumí. Jsem mír sám. ✌🏻
Tak že to chce hlavně uklidnit se, zklidnit myšlenky, jsem přece v pořádku…
Je moc milý, ale vysvětluju, že jsem v pohodě, že splašený tep se zklidnil za telefonátu s tátou a už jsem v pohodě.
„Jééé, to je tak hezký!“ Vypadá, že se rozplyne blažeností.
„Co? Že jsem si volala s tátou?“
Přikývne. „Noo, že máte s tatínkem takový vztah, že mu zavoláš o pomoc.“
To mě nenapadlo. Dobrý postřeh!
Ptá se po srnce; pokývnu směrem ke krajnici kde leží. Přistoupí k ní, ruku nad její hlavou, tiše cosi pronese a pak srnku odtáhne za kopýtka víc do příkopu.
Nechávala jsem ji tam pro policajty k nafocení, ale oukej.
Přijíždějí policajti, tak jim jdu vstříc a maník se před nimi jde schovat do karavanu.
Sepsání klasicky nezáživné, policajti v pohodě, odhadují škodu na 40 000 CZK a posílají mě do auta. Vylezu z něj, když z karavanu vylézá kudrnatý maník a podává mi moji termosku, plnou voňavé hřející pozornosti cizince.
„Ten čaj se jmenuje Láska.“ Lehce zpozorním, asi za sebou mám moc Dobromírů. „Je s granátovým jablkem, je v něm med a citron. Říkáš mantry?“ ptá se po mém vřelém poděkování.
„Kdepak.“
„Tak ahoj,“ usměje se a zmizí. Jako by tu nebyl.
Sedím v autě zatímco policajti dokončují papírování, srkám skvělý čaj a zahřívám si o něj zmrzlé pracky, a kamarádka mi v už noční hodinu píše, že ostatní šli spát, ale ona na mě čeká a má připravenou polívku – je v pohotovosti a ochotná kdykoli vyrazit, kdyby to bylo jen trochu potřeba.
Až se mi těžko se mi věří tomu, co se právě všechno stalo. Vzpomínka na srnku je úplně překrytá pohotovostí a laskavostí cizince a kamarádčinou starostlivostí a péčí.
Auto bylo schopné bez problémů dojet do cíle – „ostré hrany“ (cokoli, o co by se škrábnul kolemjdoucí, třeba prasklé světlo) se totiž ostrými hranami stávají až další den po nehodě. Kouzlo, co? O tom, že se v některých krajích používá mozkové myšlení vím, ale ty ostré hrany definované zákonem se mi moc líbí. Ale je to jen kouzelné slovíčkaření, samozřejmě – důležité je, že je možné dojet tam, kam je potřeba.
Nicméně jsem o hodinu později už pod peřinou fascinovaně vzpomínala na veškeré události dne – a přemýšlela o tom, jak i taková nehoda může úplně zapadnout do pozadí díky lásce lidí okolo.
Mozkové myšlení
Pan Adamec dostal při silniční kontrole v Holešově pokutu 500 Kč za sjeté pneumatiky. Pokutu odmítl zaplatit, protože policisté nepoužili ke kontrole hloubky dezénu žádné měřidlo, natož ověřené. Ve správním řízení pak úřad stanovil pokutu na 1500 Kč, pan Adamec se ale odvolal a nakonec dosáhl zrušení trestu.
„Když jsem přes to přejel prstem a podíval jsem se na to zrakem, tak jsem zjistil, že těch 1,6 tam není. Tím pádem jsem mozkovým myšlením zjistil, že ta hranice tam není. To je ten selský rozum,“ cituje Česká televize výpověď policisty, který kontrolu prováděl.
https://www.autorevue.cz/policie-meri-hloubku-dezenu-mozkovym-myslenim
Moje auto po víkendu odtáhli; za bílého dne jsme to s kamarádkou prozkoumaly a došly k závěru, že by nebylo bezpečné s ním jezdit. Škodu odhadl odtahovák na 70 000 CZK; skvěle jsme si popovídali a povyprávěl, jak se mu stalo úplně to samé, i se stejnou škodou.
Firma zajišťující operativní leasing pro Korporátek nechala mé přibližovátko odtáhnout do Liberce, což byl nejbližší servis. Já bydlím za Prahou.
Na týden jsem dostala auto z asistenčky – s pokašlanou geometrií, takže neustále zatáčející doprava, pneu sice zimními, ale předními tak sjetými, že jsem i já mozkovým myšlením a zrakovým pohledem odhadla, že je dezén krutě nedostačující (a doma to ověřila šuplerovým měřením – tátovi díky za zapůjčení), a poslední den výpůjčky jsem ještě kolenem omylem zjistila, že chybí kryt pojistkové skříňky. Takže kdyby někdo u Škody Rapidu hledal pojistky, stačí zavolat; poradím.
Jo, a jeden den ještě nefungovalo ESP, což mi zděšeně hlásila palubka (Electronic Stability Program). Takže každý den jízdy jsem objevila nějakou slast. Asistenčka je dobrodrůžo, kdo by to byl řek 🙂 Jo, a prát se 150 km do Liberce s volantem, který doleva zatáčí trochu ztuha, a musí se zatáčet pořád pro vyrovnání geometrie, bylo zajímavý. Měla jsem pocit, že moje levá polovina bude Rambo.
Kdybyste někdo potřeboval obnovit vztah ke svému vozidlu, napište, doporučím vám na to asistenčku. Dělá to zázraky – dlouho jsem neseděla ve svém autě tak nadšeně.
Všechny dámy z Korporátku, se kterými jsem řešila auto, byly hrozně milé; až s jejich ujištěním že hlavně že jsem v pořádku a srnce se člověk neubrání jsem pochopila, že jsem reálně neměla šanci, pokud bych celou cestu nejela 25 km/h.
A tak mám respekt vůči srnkám, ale taky rozumnější pohled na věc.
Taky jsem získala ještě vetší vděčnost za to, že mám firemní auto a nemusím řešit žádné papírování ani pojištění…
A doteď mě hřeje vzpomínka na laskavé lidi a Lásku v termosce.
A mimochodem, Lumíci sebevražedné tendence nemají, je to mýtus ,)
https://zoomagazin.cz/maji-lumici-sebevrazedne-sklony/
Introvertní nomád 