Důvěra až na smrt

Jsem křesťan. Skeptický křesťan 🙂 Zpochybňuju strašně moc věcí, s heslem a přesvědčením, že to dobré obstojí. A ano, řadí se do toho i otázka, jestli je existence Boha pravdivá ,)

Nějak mi prostě nejde žít jednoduše. Můžu znát všechny „správné odpovědi“, a stejně si připadat, jako by mi něco unikalo. Dneska už vím, že to je dobře; že tenhle pocit pomine ve chvíli, kdy jsou hodnoty ozkoušené ohněm, a přestanou být jen citací někoho jiného. Jak řekl kdosi moudrý, „poznávám teprve v okamžiku, kdy si sám prožiju to, co vím.“

Nicméně to někdy trvá roky, než najdu odpovědi na své otázky. A mou největší otázkou posledního roku bylo tohle: Co znamená věřit Bohu? CO mu můžu věřit?

Za svůj život jsem milionkrát slyšela, že má člověk důvěřovat Bohu. V kázáních se často zmiňuje příběh, jak Ježíš utišil svým slovem bouři; a pak sepsul svoje učně, kteří s ním byli na lodi, že byli malověrní (neb se z bouře nejdřív nehledě na Ježíšovu přítomnost málem počůrali strachy). Přičemž tehdy moře bylo celkem démonizované, takže Ježíšův požadavek na důvěru v něj nebyl maličkost – z pohledu učedníků byli v ďáblově aréně.
No jo, jenže jejich tehdejší (velmi doslovné a mokré) moře není můj dnešní život, což? Je fajn že tehdy Ježíš sebe i své následovníky zachránil před utonutím, ale co si z toho mám vzít? Bůh neudělá všechno co chci, nebo jak to chci.

A tohle bylo moje dilema: Bible slibuje, že mě neopustí; říká mi, že se nemám bát na rozbouřeném moři. Ale jak se potom myšlenkově vypořádat s holokaustem? To pořád byl Boží lid; neplatila tahle zaslíbení tehdy? Nejbližší z Ježíšových následovníků zabíjeli nebo mučili; jak bych mohla s otevřenýma očima věřit tomu, že Bůh zahladí můj nejnovější průšvih v práci, který se mi zrovna jeví jako hurikán, nebo že zařídí, že se mi v ní bude dařit, když je to pro mě tak důležité… a tak nejisté?

A že pro mě práce byla velké téma. Přestoupila jsem v rámci Korporátku na svoji vysněnou pozici. Teda ani se mi o ní předtím nesnilo, ale je to přesně to, co mi sedne. Ale je to práce fest náročná. Musím hrozně moc vědět a umět to skvěle komunikovat, a dost balancovat na ostří nože.
Ale nemohla jsem věřit něčemu, co Bůh neslíbil. A tak jsem se šíííííleně nervovala svými pracovními přešlapy, kdy mi kolegové nedávali potřebné informace a tak počáteční pracovní pokusy neprobíhaly zrovna hladce.

A do toho mi v mozkovně vězel výrok jednoho z učitelů, kterých si vážím – že pokud se bojíme, málo věříme Bohu.
A já si pořád jen kladla otázku, jak mu můžu věřit něco, co neslibuje. A žádala ho, aby mi dal odpověď.

A dal mi ji.

Víra pro mě hodně ožila ke konci minulého roku, kdy jsem viděla dokument od křesťanských autorů, probírající moderní trendy v křesťanství, a očišťující ho od nich. A zatímco jsem sledovala tyhle lidi, znalé Bible, tak se dokument dostal na téma uzdravování. Jeden z těch úžasných učitelů umřel na rakovinu žaludku. Jiný měl nádor na mozku a povedlo se ho zachránit. A oba dva zastávali to stejné, co tři biblické postavy, které byly zavřeny do ohnivé pece jako trest za to, že se nepoklonily pohanskému bohu Babylona:

Šadrak, Méšak i Abednego odpověděli a řekli králi: Ó, Nebúkadnesare, na to my tobě nemusíme dávat žádnou odpověď. Je-li tomu tak, náš Bůh, jehož uctíváme, nás může vysvobodit z rozpálené ohnivé pece. I ze tvé ruky, králi, nás vysvobodí. Ale i kdyby ne, známo buď tobě, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a té zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se nebudeme klanět.

Aneb: Náš Bůh nás může uzdravit. A uzdraví nás. A i kdyby ne… nebudeme se klanět jinému, pořád bude naším Bohem.

Jedna zpěvačka vyslovila skvělou myšlenku: „Myslím si, že jedna z nejtěžších věcí, kterou se člověk ve svých 20 musí naučit je, nejsi hlavní postavou v příbězích všech ostatních lidí. Jsi hlavní postavou ve svém.“

Jedině ve svém vlastním příběhu jsem hlavní postavou. A zjevně si myslím(e), že je přesto ta nejdůležitější věc na světě; nejdůležitější příběh ze všech. A přikládáme mu obrovskou váhu. Když náš příběh skončí, nebo se v něm (zdánlivě) všechno pohnojí, končí celý svět. V našich očích se všechno místo Slunce točí okolo nás.
A jaká úleva je aspoň čas od času prozřít a všimnout si, že tu je Bůh. Že se pořád dívám pod svoje nohy, ale pokud na chviličku věnuju pozornost jemu, snímá ze mě tu tíhu mého pidisvěta a zve mě, abych se podívala na Jeho svět Jeho očima. A pak najednou člověk vidí, že ta jeho práce není středobodem vesmíru. A že důležitější než to, jak věci vidím já je to, jak je vidí Bůh. Jo, leccos z toho je komplikované jako prase. Součástí toho je otázka dobra vs zla, jak dobrý Bůh může dovolit zlo, proč i křesťané modlící se za uzdravení někdy umírají, proč nevysvobodil svůj lid z koncentračních táborů – a tady nebudu zabředávat do apologetiky, byť na to mám svůj názor.

Ale vtip je v tom, že pokud poznám, že je Bůh opravdu a zcela dobrý, a pokud dokážu pustit to žezlo a přestat určovat, co je zlé a co ne, pokud mu důvěřuju, že ví něco co já ne,… Pak můžu najít pokoj v důvěře v něj.
Protože když budu na svém rozbouřeném moři, může mě zachránit. A udělá to. A i kdyby ne… je pořád Bohem. A to mi stačí.