Omylem driftuju

Ty služebky prostě nemůžou jít hladce, že? Vždycky se musí něco pohnojit. To se ze mě snaží universum udělat všemu odolnou ženu? Je nedělní odpoledne, se svými problémy nikoho z naší české korporátkové Kanceláře nedostihnu, neb mají jen pevnou linku a nemůžu je tak prudit doma. V Estónsku je 18:03 a krásné 2°C, a já trčím zaseklá v letištní hale. Protože mi došla mobilní data. A protože je potřebuju k navigaci do 2,5h vzdáleného města.

…

A to jsem si při návratu z Dánska tohle úterý (yep, před 5 dny) myslela, že zažívám dobrodružství. V půjčovně aut se při pondělním příletu (jo, to pondělí před úterým – 21h cestování za 2 dny je mazec) trochu tvářili, že musí zkontrolovat, jestli pro mě vůbec mají auto. Ať žije rezervační systém Korporátku, asi? Nicméně auto měli, teď se vrátilo ze servisu, máme pro vás skvělé auto, uznale pokyvoval hlavou…
Nevím, jestli v něm v životě neseděl, nebo měl za to, že jsem blondýna. Což technicky trochu jsem, ale s citem pro auta 😛 Těch asi 6 hodin jízdy za dva dny mi boooooohatě stačilo na to, abych dala dohromady následující souhrn ohledně Renaultu Captur s automaticku převodovkou:

Drazí neřídící čtenáři, následující odstavec pro vás nejspíš bude děsně nudný. Klidně ho přeskočte s vědomím, že výcucem jest, že řízení tohoto vozidla navrhoval nýmand. Snad toto nečte příbuzný dotyčného nýmanda.

• Když na dálnici sešlápnete pedál k podlaze, čekali byste chviličku neaktivity a pak podřazení a zrychlení. Ne. Rychlost je beze změny a chvíli to řve, jako kdybyste vyřadili s tím pedálem na podlaze na neutrál. Pak to zařadí, ale na stejný stupeň jako před zařváním. A v kliduuuuu, neee? to zrychlí.
• Když prudčeji brzdíte, chová se to asi jako můj křeček, když byl vypuštěn na zahradu – najednou se pohybuje přískoky. Asi jako kdybyste omylem nechali zařazenou 5ku a brzdili do zastavení. Ale na konci to nechcípne, takže dobrý, ne?
• A jestli je něco dobré kardio, tak pokud se jako já rozhodnete, že s načerpáním benzinu ještě počkáte; přece má hladové oko dojezd naprosto pohodový a benzinky jsou tu blízko.

Ono totiž bylo krutě málo času na to, abych se dostala na letiště. Při pesimistickém propočtu mi vycházelo, že v půjčovně na vrácení auta budu v 16:30, a letělo mi to v 18:15. A na bus mezi půjčovnou a letištěm jsem v pondělí čekala celkem dlouho. Proto pesimismus. Přinejlepším bych měla hodinu a půl. Přinejlepším. Ono se určitě něco pokašle.
No, pokašlalo se inženýrování auta, které má na oktávkáře dost malou nádrž. Jsem zvyklá na cca 750km dojezd; renaultí pidiSUV mělo tak 550. Takže na 2,5h cestu k zákazníkovi a repete zpět to prostě nemá výdrž. Tak jsem koukla na kilometry zbývající do letiště, kilometry avizovaného dojezdu (hledala jsem je na palubce jen půl hodiny) a s nelibostí jsem zjistila, že budu muset stavět pro benzín dvakrát, protože plná nádrž při vracení. Zdržení. Nelíbí. Ale počkej, ona ta výdrž je celkem optimistická. Kilometry nabývají. Třeba… třeba… Zvládnu natankovat jen jednou, 20km od letiště?

PÍPPÍPÍPÍPÍPÍPÍPÍPÍPÍPÍPÍPÍP! a BLIKBLIKBLIKBLIKBLIKBLIK!

Děsím se, do koho kam bourám?!? Aha, to jen hladové oko. Aby si ho řidič všimnul. Měli by při půjčování tohodle auta chtít potvrzení, že řidič nemá anginu pektoris (takový chronický infarktík).
Oukej, hladové oko. Cajk. Benzíny tu jsou na každém rohu, tohle je součást plánu. Koukám na čerstvě objevenou ikonu dojezdu. Baterie samotná má dojezd 0km, kombinace baterie a paliva okolo 80. Cajk. Mám čas.
Za pár kilometrů dojezd kontroluju zno- CO? Místo čísla mám tři pomlčky. Takže se zbytek benzinu propadl podlahou a teď mám dojezd 2km? Nebo co si mám myslet?!
Oukej, nejbližsí benzína.
Nikde nic. Zákon schválnosti.
Jsem nervózní. Dost.
Dobře… asi stihnutí letadla domů mizí z mého seznamu priorit. Jestli dojde benzín, budu řešit úplně jiné věci. To mi poprvé v životě musí dojít benzín v zahraničí, 100km od cíle? Blondýna já.
Modlím se o 106 a hledám nejbližší benzínu. 5,2km daleko, na dálnici, je jedna – ale je i jedna bližší, 4,7km, s odbočkou do městečka. To je i menší spotřeba, navigačku nastavuju tam.
Vede mě to do slepé ulice… a benzínka je… pro kamiony.
Ale má i malou pistoli. Na Diesel. Koukám, co že to žere ten Renault, ale to bude benzín. No jasně, že jo.
Hledám další nejbližší benzínu, další 4km – ale zatímco celkový dojezd zůstává na třech pomlčkách, samotná baterie teď v městečku hlásí dojezd 5km. Jako verze renaultího výsměchu mému strachu.
Čerpám, jedu dál, projíždím letištěm na finální benzínu, čerpám, jedu zpátky na letiště, poslední zatáčka – typicky dánsky 90°, protože část chodníku pro cyklisty (cyklistník?) á la Holandsko znemožňuje zaoblení rohů, takže jsou točky dost ostré. Spěchám, nezbržďuju zrovna jako bych vezla vajíčka, a vezu se do boku. Tak takhle se driftuje!

(Později přidám vysvětlivku driftu, slibuju.)

Jako – oktávka a jakékoli jiné slušné auto by se trochu naklonily, ale pochybuju, že by jely do strany. Ale dobrý. Teď se můžu chlubit, že driftuju.

Přijíždím na vracecí místo půjčovny, házím zaměstnanci klíče, mizím na bus a doufám, že auto zapíše jako vrácené. Bus jede akorát, s úderem páté stojím ve frontě na security checku. „Můžeš mi říct, co celou dobu tak jančíš?“ Úplně to slyším. Sama od sebe. Security check je na 15 minut, říká tabule; odhad je přesný a mám půl hodiny na nakoupení suvenýrů.
A ještě silnější nechuť k Renaultu. Ozbvlášť Capturu.

…

V Estónsku jsem naštěstí na letišti přes noc nezůstala. Byť je letiště naprosto roztomiloučké. Díky Bohu jsem v Korporátku přes 5 let, takže mám kontakt na lidi z předchozího týmu, a ti mají mobilní kontakt na náš kancelářský kontakt. Samozřejmě jsem její soukromé číslo z nějaké minulé situace měla v mobilu. Ehm.
Operátor zkontaktován, data dobita.

…Je hrozně vtipný, jak má člověk vždycky pocit, že to už bylo všechno. Ještě mě čekal příchod k zavřené autopůjčovně (samozřejmě má Korporátek nasmlouvanou jen jednu) a nápisem na dveřích, že mají do 6pm. Moje letadlo přiletělo v 5:30, to bych stihla – nebýt řešení mobilních dat, která jsem řešila hezky na pohodlných sedadlech u výdeje zavazadel.
Na dveřích cedulka, že zaměstnanec přijde brzy, to tam nejspíš zapomněli – až po prvotní panice jsem s to vyčíst, že můj mobil a všechno mají 6pm, ale je 7 a hodiny s poznámkou říkají i čas: 7:05. Jako večer? Ráno? Zapomněli to tam? Byla to lekce v budhistickém klidu, ale což… S mou historií služebek a dnešních komplikací už nemám na to brečet, že zůstanu na špatné straně Estónska přes noc.

A nezůstala jsem. Ale o tom někdy příště ,)