Každý zná rčení „všechno zlé je k něčemu dobré“. Téměř určitě to vychází z biblického verše v trochu jiném kontextu, nicméně jsem asi nikdy v životě nezažila takovou koncentraci tohodle pořekadla, jako na loňské dovolené.
A varuju, tenhle příspěvěk je fakt ukecaný.
Bylo nebylo, domluvily jsme se s kamarádkou (dále Kamarádka), že ve dvou pojedeme do Skandinávie… A tak jsme o pár měsíců později vyrazily ve čtyřech do Itálie, na ferraty.
S ještě jednou báječnou kamarádkou (dále Camarádka – C se čte jako K, námitky pište na adresu jakékoli Carmen) a mým přítelem.
A nikdo z těch tří se navzájem neznal, haha. Tenhle detail si pokud možno ze svých dovolenkových plánu vyškrtněte; jeden pár zrovna kompatibilní nebyl. Ušetříte si pár desítek nervových vláken a tunu a půl nevyřčených výčitek.
Plán byl jasný: já (jakožto poměrně zkušený ferratář) najdu cesty k lezení. Kamarádka a přítel najdou kempy.
Nikdo nestíhal, takže ferraty k lezení jsem dohledala s rezervou tak jednoho dne před vyjetím.
Kamarádka začala info hledat večer před odjezdem, přítel svědomitě našel kemp na první noc – který ovšem Italové svědomitě zavřeli, zatímco na webovce ho nechali otevřený 365 dní v roce.
První den tak byl završený asi hodinou a půl popojíždění po italských horách za vydatného deště. Stavění stanů za deště. Po jejich postavení přestalo pršet, neb tak velí zákon.
A pak to začalo. Některé ferraty že jsou zavřené.
Protože není sezóna (byla polovina května) a je sníh.
Uf. Tuna výčitek od mého českého mozku, že s italským sněhem na konci května mohl počítat.
No, bylo by to houby platné, protože se to stejně nedalo zjistit na žádné webovce. Útěchou mi bylo leda to, že skupinka českých turistů, které jsem potkala v kempu, měla stejný problém s nečekanými uzávěrami pěších tras.
První dopoledne v Itálii tak Kamarádka a přítel jeli do informačního centra, zatímco já měla pracovní pohovor (o který mi fakt šlo a moc jsem ho nemohla přehodit na jindy) v poryvech větru s ulítávajícím tarpem za mnou, a snažila se na něm působit profesionálně (málem mi na konci upadl úsměv) – a Camarádka doháněla školu.
Nějakou otevřenou ferratu K. a P. z Italů vydyndali, ten den jsme si ji odchodili – a na další den jsme se domluvili, že radši rovnou přejedeme do nižších kopců a jeli směr Trento.
FERRATA 01 – ZLO:
Už jsem se FAKT těšila, až pojedeme na některou z těch, které jsem našla. Ferrata prvního dne byla fajn, ale celkem krátká… Chtěla jsem hory. Ferratu, na které je poznat, že je člověk na jihu. Našla jsem ferratu na 5 hodin, ideální pro ckamarádky začátečníky (P. měl na ten den jiný plán). KONEČNĚ jsme tam třetí den ráno vyrazily… A našly ji zavřenou.
Z bezpečnostních důvodů, asi potřeba opravy.
Již třináctým měsícem.
Kamarádka se hrdinsky jala volat na místní infocentrum, zatímco já zhrzeně hledala další ferraty na českém webu. Který měl zrovna 5-minutový výpadek. A K. se již dovolává a ptá se, které ferraty jsou ještě zavřené.
„Spíš se zeptej, které jsou otevřené,“ špitám.
Kamarádka se tedy ptá na otevřené ferraty, a jako první dostává tip na zavřenou.
Druhý tip je na otevřenou.
Prostě Itálie.
S náhodným seznamem otevřených a zavřených ferrat jsem se jala konzultovat český web. Zkouším první otevřenou ferratu – K. žádala o podobnou obtížnost tras, jako měla naše zavřená.
Trasa je asi dvakrát těžší. Představte si převis, ve kterém nejsou pořádné stupy na nohy, a pokud spadnete, padáte několik až hodně několik metrů. To nelezu ani já. Italové se buďto snaží zbavit turistů, nebo měla paní na telefonu málo kafe.
Další trasy už ovšem mají příslušnou obtížnost, a tak vyrážíme na frekventovanou ferratu, co je prý jen na hodinu lezení a vždycky nacpaná lidmama.
FERRATA 01 – DOBRO:
Jenže než jsme se na kýženou dohledanou ferratu doštrachaly, všechny turisty jsme potkaly na cestě z ní. Na ferratě nebyla ani jedna noha, kromě těch našich.
Pro Kamarádku to byla první těžší ferrata, tak jsem ji dojišťovala lanem – a absence jiných turistů a z toho plynoucí klid, že nikoho nezdržujem, byl o to lepší.
A ferrata samotná? Nádherná!
Celá stoupala vedle vodopádu. Pořád bylo čím se kochat, byly jsme skryté před sluncem a osvěžovala nás mírňounká vodní tříšť.
Původně plánovaná ferrata měla mimochodem v komentářích (které jsem předtím nezahlédla), že je poněkud nudná a jednotvárná.
FERRATA 02 – ZLO:
Další naplánovaná ferrata nás přiblížila na jih k Lago di Garda, pověstnému italskému jezeru. Asi tři věčnosti jsme k ferratě autem šplhali serpentýnami do kopce. Auto to snášelo líp než já. Vybalili jsme se na parkovišti, vyrazili na ferratu – a těsně u nástupu potkali skupinku, která se z ní vracela, a která nám řekla, že bod, ke kterému jdeme, je ferratin KONEC. Začátek je jinde.
Připadám si jako dement a kontroluju webovku. A webovka to tam má fakt blbě.
Následuje indiánská porada. Vracet se k autu znamená se buďto vzdát, a nebo se okolo něj jen projít a o 3 hodiny později a totálně zdrchaní dorazit na začátek ferraty. Takže vzdát.
A na ferratách se nesmí chodit v protisměru.
Tady ať laskavě přestanou ferratáři číst.
Shodli jsme se na tom, že je to prasárna, ale lidí je na ferratách extrémně málo, na parkovišti byla jen cca tři auta, a chceme ferratu odlézt. Jeden pár prolezl hned na začátku k cíli, ještě než jsme se přicvakli k lanu, později jsme potkali skupinku 4 lidí a bez problémů uhnuli v pohodovém terénu.
A začátek ferraty vypsychoval přítele (který se mi před Itálií opomněl zmínit, že má strach z výšek, protože s ním chtěl bojovat) i Kamarádku, protože sestup je těžší než výstup. Jen to nebylo tak zlé, aby chtěli zpátky.
Co se od ferraty čekalo, byla rampa.
Přítel dost zvažoval, než se na ni vydal. Fotky byly naprosto neurčité v tom, jak je široká.
Rampa byla na začátku ferraty. Pro nás tedy na konci. Dorazili jsme k ohromnému skalnímu masivu, a vypadalo to, že cesta končí. Ocelové lano ferraty nikde.
FERRATA 02 – DOBRO:
V táboře docházelo k psychickému sesypání, mě sice strašně mrzelo, že se budeme muset vracet stejnou cestou kterou jsme přišli, ale překousla jsem to – a navrhla, že se jen zajdu sama podívat k té rampě, abychom věděli, proti čemu vůbec stojíme.
Ostatní souhlasili, a sledovali, jak se z mé postavičky stává malý, menší a nejmalinkatější bod, protože se ukázalo, že velikost skály naprosto neguje odhad vzdálenosti. U rampy mě pořádně neviděli, jak jsem byla prťavá, ale o chvíli později jsem jim zvěstovala, že na místě bez lana je široká dva metry a víc, a u kraje se člověk ani neocitne.
P. se mezitím stresem spustila krev z nosu.
A tady vypíchnu dvě věci:
– Když jsem si sedla k Příteli a opatrně mu popsala, jak to dál vypadá, rozhodl se mi věřit každé slovo, byť na něj mozek křičel něco v tom stylu, že je tam výška a deset centimetrů od podrážky bude sráz. Nicméně se opřel o to, že jsem ho nikdy neklamala, a šel do toho s důvěrou mému slovu. A toho si vážím.
– Nesmírně si vážím, že do toho P. vůbec šel. Krev z nosu je celkem drsný příklad toho, co se v něm odehrávalo.
Proč to tady popisuju jako dobro? Ze dvou důvodů.
To místo vypadalo jako z Larry Croft (té nové, co na hrudi nemá melouny). Nádherná krajina; ptáci, kteří tam zpívali, se ozvěnou odráželi od skal. Byli jsme dost vysoko a ten výhled… a atmosféra… To bylo asi nejpůsobivější místo, na kterém jsem kdy stála. A to jsem zažila i americký Grand Canyon.
A druhý důvod?
P. se neskutečně hecnul a dal to. A kdyby ty rampy viděl na začátku, nejspíš by se pěšky vrátil k autu. Takhle ho to potkalo v bodě, kdy už to nechtěl vzdávat, a to mu pomohlo k tomu vybojovat to. A za to opravdu smekám.
UBYTOVÁNÍ U LAGO DI GARDA – ZLO:
Po bouřlivých událostech rampové ferraty jsme strávili poslední noc v předtím nalezeném, moc dobrém kempu, a další den se vydali zpátky na jih, tentokrát přímo do města Lago di Garda. Prubli jsme město, naládovali se zmrzlinou, k večeru nás P. pozval do obědem již prověřené pizzerie, kde akorát Kamarádka nadávala jako špaček, že je její pizza Vesuvius turistická past – to protože se na očekávaném talíři tyčila asi 20cm sopka z pizza těsta, pod níž se skrývala hromada rukoly.
To by se samo o sobě možnááá nedostalo do červené kategorie negativismu, nicméně co už na to mělo, byl kemp. Nacpaný kemp.
U moře.
A u města.
A u hlavní silnice.
Auč.
Všichni utahaní, potřební spánku, jsme řešili, jak se vyspat zatímco a) nám večer budou pRRRRRRRRRFFFF motorkáři na hlavním dopravním tahu 20m od nás, b) ráno se okolo nás bude hemžit spousta lokálů a budou nám okolo hlav jezdit auty a kempery, a c) zatímco nám přes noc budou kempové lampy SMAŽIT do sítnic. A stín k nenalezení.
Stejně jako toaleťák na záchodech.
Vynalezli jsme pár provizorií a šli se projít k moři – někdo méně, já více zoufalá.
Zase jsme se rozdělili na dvojice, s přítelem jsme se za tři celá odebrali k brance, která se v 11 večer zavírala, a – už byla zavřená. Itálie. Většinou pozdě, tentokrát dřív. Uáá.
Obcházeli jsme přes několik budov blok, abychom se dostali zpátky na hlavní a odtamtud do kempu – a když jsme procházeli okolo hotelu****, prohodila jsem, že by mě zajímalo, za kolik jsou tam pokoje, ha ha. Nu, a přítel, který byl po celém dni jako nakofeinovaný králík, zatímco já byla Ijáček, prohlásil že se půjde zeptat.
UBYTOVÁNÍ U LAGO DI GARDA – ZLO:
Za chvíli se vrátil s tím, že za naprosto směšnou cenu nabízejí apartmán kilometr a půl od kempu.
Naprosto směšná cena vyhovovala i študým chudentkám, a tak kamarádky váhaly, jestli má cenu se teď balit a kvůli tomu jít spát později, a nakonec jsme se shodli, sbalili, asi po dvacáté páté zprudily nějakou změnou majitele kempu, a odjeli jsme.
A když přítel odemykal dveře apartmánu, otevřel je jakýsi chlapík bez trička, že to bude omyl, že se omlouvá, ale pokoj má on s kamarádem. S přítelem jsme nasedli do auta, dojeli do hotelu, vysvětlili jsme situaci, dostali jiný klíč do jiného pokoje, a
konečně se dostali – do skvělého apartmánu. Krásný byteček, 2+kk, krásná koupelna, lednice, no po tom všem kempování ráj. Spalo se tam SKVĚLE a v KLIDU.
Nakonec jsme se ráno dohodli, že se tam ještě na jednu noc vrátíme, a sice jsme dorazili na recepci žádat o prodloužení pozdě, ale je to Itálie – i kdyby nadávali, radši budu spát než se stresovat 🙂
Návrat domů taky nebyl bez turbulencí – chtěli jsme se stavit ve Slovinsku a prubnout nějakou ferratu tam, ale potkalo nás hnusně deštivo. Akorát kemp byl i za deštiva naprosto nádherný, mraky převalující se nízko nad lesy k poslintání, a když jsem ostatní vzala na Kranjskou Goru, kde jsem to už znala díky jedné služebce, i přes zataženo jsme si užili překrásnou přírodu.
A na konec už jen bonmot ze začátku výjezdu.
Tatínka jsem házela na nádraží po své cestě na společný sraz – v autě měla sbaleno jídlo pro všechny, většinu ferratového vybavení pro všechny, vody, svoje věci,… a pár věcí ve spěchu hozených na zadní sedadla.
Tatínek se na to podíval a optal se, že toto je tedy jedno ze dvou aut, a někdo bere další, že?
Při mé záporné odpovědi, že jedeme všichni mým, projevil pochyby, a trochu mě nahlodal.
Ale vešli jsme se! 😀
Introvertní nomád 