Indický sport: topení obchodních partnerů

Věnováno mé tetě Marii, která mě ponoukla k tomu vypovědět zase něco z cest 🙂

Jednou za čtyři roky se koná celosvětový veletrh průmyslu, ve kterém Korporátek podniká. A tím myslím opravdu VELEtrh. Covid to totiž pokazil minule, tak jsme to měli po osmi letech, a o to větší sláva to byla: sedmnáct průmyslových hal plných vybavení. A zatímco se ostatní firmy spokojí s částí nějaké té haly, náš Korporátek to rozjíždí ve velkém a pronajímá celou halu, posílá na dovoz, instalaci, dva týdny veletrhu a rozebrání celkem 1400 zaměstnanců, najímá hudební skupinu Infikované houby a čtyřčlenný taneční tým k nim, nu a samozřejmě moji maličkost. Jak bych mohla chybět na akci Korporátku, kde hrajou Infikované houby, a podle emailu, co přišel asi týden před akcí, na to mám trsat z deštníkem, co vyfasujem.

Začíná to slibně: přijíždím o den a půl dřív, jdu omrknout naši halu než pojedu na hotel, a koukám na zprávu od manažera: „Dobrá zpráva! Top management schválil, že se můžeš oficiálně po dobu veletrhu i po něm představovat jako Category Manager obchodních partnerství“. Aha, ono se diskutovalo o mé roli? Jako fajn titul, aspoň bude obchodním partnerům jasné, že je mám na starosti. Plat samozřejmě zůstává, jen role se mi zdvojuje. Hlavně se mě nikdo neptejte, jak dlouho roli vykonávám.

Poslední den před výstavou panuje šílenství, máme na hale bezpečnostní agenturu protože možné nepokoje; málem mi vykopávají německého obchodního partnera, který u nás na stánku má mít dva lidi. Když okolo mě prochází jejich zkroušený technik, vedený bezpečákem k východu, suverénně se tvářím že jsem se pro řešení takových komplikací narodila, přestože jsem poprvé v životě na mezinárodním veletrhu. Ale ono to je dost jedno, protože nikdo v Korporátku neví, jak to řešit, až po několika minutách běhání nacházím náhodou někoho, kdo mi radí že kdo má šnůrku na krk s logem Korporátku, je pro bezpečáky neviditelný, i když chybí visačka. Cítím se megapezpečně!

Naběhám po hale při přípravách 7,5 tisíce kroků; já, která mám na kontě denně tak… pár stovek. Jsem pudink. Rozkydlá. Já vím.

Ale další den, kdy výstava začíná, to trumfnu. To se tempo zvýší na téměř 10 tisíc. Netušila jsem, že nebudu mít chvíli klidu. Mám ukazovat zájemcům náš produkt, ale kolega mě zaskakuje a já jen lítám okolo partnerů, které hostíme v části naší haly. Polovinu z nich neznám; Korporátek je velký a mocné jsou nitky všelijakých manažerů.
Ale protože mám teď krásný titul, vonící novotou, a zním jako někdo kdo je pro partnery důležitý, hlásí se ke mně partner ze židle naproti. Jestli mám čas, že by mi ukázal jejich produkt.

Nemám, omlouvám se málem za běhu a slibuju, že jakmile to půjde, tak se zastavím.

Přibíhám, kontroluju že nikdo nic nechce, zjišťuju že pořád chce partner ukázat svůj produkt, omlouvám se že mám tamhle schůzku a zastavím se jak to půjde, a odbíhám.

Přibíhám znovu, mám dvacet minut, čas napít se vody a pro kafe, poprvé vydechnout- „A teď bys měla čas?“
„-pardon, teď mám tak 20 minut, pak musím být na druhé straně haly.“
„To nevadí! Tak začneme, a až budeš zpátky, tak to dokončíme. Tak já ti ukážu – ne, ty mi nejdřív ukaž váš produkt! Mě zajímá, co nabízíte!“

Odhodlání se mu upřít nedá. Schopnost navazovat vztahy taky ne. Ukazuju přehled ve 3 minutách, je nadšený, vidí že mám mozek v hlavě a zkušenosti v mozku, a jde mi ukazovat jejich produkt. A musím říct, že je fakt dobrej. Produkt i obchoďák. Konečně někdo, kdo neprodává prázdné kydy, kdo se nesnaží něco prodat za každou cenu, ale dělá si průzkum trhu, vidí že mladá generace se o jejich nabídku nezajímá, a přizpůsobuje ji. A maník vidí, že já vidím. A tak se rozvíjí plodná obchodní diskuze, plná malých dloubů tohoto evropanizovaného Inda.

„Jaké je tvoje datum narození? Čísla nelžou. Já si myslím, že jsi určitě číslo 6!“
Achjo, numerologie? Vážně? „Jak, jaké datum? Myslíš den… jo. Tak to jsou čísla 7 a 8.“
„Jo, to na tebe taky sedí! To znamená-“ Jasně, a taky by sedly 1, 2, 3, 4,… Ha ha. Horoskopová logika v praxi, jeho seknutí – můj zářez na pažbě. Bavím se.

Diskuze pokračuje několik dní; titul je nový, ale nikdo z vedení mě nesleduje, v ničem mi nebrání, takže jestli se mám starat o partnerství, tak ten systém jdu hezky předělat. Domluva si sedá, já si jsem jistá že jsou dobrý přírůstek do našeho portfolia partnerů, a už lítají víceméně jen vtipy a pracovní detaily přes WhatsApp.
A pak jestli mi může zavolat.
…Je 7 večer. Jsem na hotelu. To nevypadá na firemní hovor.

Prooooč, zase, proč se to dycky musí, to nikdy nedají pokoj?
Nebaví mě hrát že nevím co se děje; odpovídám mile, ale stručně, že bych ráda držela vztah v profesních mezích. Bere to, respektuje, jedem dál, ale mé malé podezření posledních dní, že má příliš sympatií, vyrostlo do výšky Mont Blanc.

A další den se dozvídám, že má manželku? Jakože cože?
Naskýtá se vhodna chvíle a vracím mu úder, že mám přítele. Aneb jestli mu jeho manželka nestačí, mně můj přítel jo. Chlapík možná trochu zaraženě kouká na „🥰“ co jsme si s přítelem poslali v českém chatu, ale jen dobře, ať si udělá obrázek. Třeba si to jen představuju.

Nu, a zatímco už nějakou dobu mluvíme o firemní večeři, což je kultura na kterou jsem zvyklá a tak vím že je to patřičné, a celou dobu se děsím, že tam s ním budu sama, což nechci ani pro sebe ani pro svoji pověst, dostává mě chlapík na lopatky šikovně zabaleným „vyhraju, nebo prohraješ“ v reakci na můj prostý dotaz, kolik má jeho firma zaměstnanců. Cena? Mám ho pozvat na večeři. Tfuj. I když se pak s úsměvem ohradím, že nastavil nefér podmínky, vybruslí z toho – soc schopnosti mistra.

Jenže já si je díky služebkovým individuím buduju taky (a taky se modlím, ha). A tak když se stavím na jejich ofiko stánku v jiné hale, a seznamuju se s báječnou markeťačkou, obratně navrhuju, že můžem na večeři spolu. Chlapíkovi se to myslím nelíbilo, nicméně bránit se nemohl. Uf!

Večeře výborná, jejich markeťačka naprosto skvělá, jdeme se ve třech projít. Já markeťačku kazím Starbucksovou horkou čokoládou, kterou nikdy neměla, ale já sbírám starbucksové hrnky měst ze služebek, takže jsem tam musela. A teď je markeťačka nejspíš závislá.
Kelímky v pracičkách, procházíme se okolo řeky. Partner bydlí v hotelu přímo ve městě, Korporátek 90% zaměstnanců ubytoval ve městě asi hodinu daleko. A zjevně po směru toku řeky, protože evroInd ukazuje na obrovskou loď a říká: „podívej, už ti to jede! Rychle skoč!“
„Ale no tak, to je moc daleko od břehu. Měls říct dřív, tam je most, skočila bych shora.“
„Ne, ne, tak se to nedělá. No nic, loď jsi prošvihla, ale koukej, řeka teče rychle, to budeš na hotelu cobydup. Tak šup!“
Markeťačka se směje, já taky.
O 10 minut později evroInd vrací konverzaci do kapalných sfér.
„No, měli bychom tě prostě hodit do řeky. Mělas tam skočit sama.“
Markeťačka se směje, já docela taky, ale ona k tomu docela valí oči. Vsadím se, že takhle evroInda ještě nezažila.
Říkám že to je jeho problém že včas neupozornil na parník, evroInd asi 5x v následujících 15 minutách dloubne do házení do řeky, a pomalu se vzdalujeme. Konečně přestane.

Jenže jdeme miniparčíkem, a jsou tam divné sochy, a evroInd zmiňuje, že do takových věcí se dobře schovávají těla, a na moje dlouby vtipkuje jak má zkušenosti. Markeťačka se směje a zároveň už trochu vykuleně kouká, co to má za kolegu. Já mam naštěstí dva starší bratry, takže jsem na leccos zvyklá. V kombinaci s mým dost absurdním smyslem pro humor evroInda v pohodě odpálkovávám s úsměvem na tváři, upřímně to podává docela vtipně.

Markeťačce přijde zpráva od jejího šéfíka, že mají párty na hotelovém pokoji, a když M odpoví že jsou ještě se mnou, jsem zvaná taky. Jsou tak pohodoví, že se úplně nebojím ničeho zhůvěřilého, nechci působit jako „s těmihle dvěma se bavím, s váma ne, tak ČAU!“ a tak se rozhoduju zajít na pár minut.

Což se hodí evroIndovi, který se ptá M v jakém je to patře, a pokračuje že je dobře že v tak vysokém, že to půjdu vyhodit z okna. Směju se mu že defenestrace je typicky česká věc, ale že by měly být role naopak aby vyzkoušel českou kulturu. Mrazík a jak „jak se na tu lopatu sedá“ se nezapře.

Přicházíme k hotelu, jde se do něj divným průjezdem s popelnicemi, a světe div se!!! evroInd glosuje, že tam půjdou schovat důkazy.
M se směje, ale už je možná trošičku zděšená.

Jdeme nahoru, evroInd se na schodišti odpojuje že přijde za chvíli, s M vcházím na pokoj kde to vypadá jak krásný rodinný sraz, alkoholu minimum a asi 6 fajn lidí sedí na křeslech a postelích a povídá, a M nešťastně říká „chlapi, on jí vyhrožoval že ji hodí do řeky!“

Smějou se, vpálí to evroIndovi jak vejde do dveří, ten ihned vytahuje možnost vyhodit mě z okna, a aniž bych cokoli řekla, směje se mu celá místnost, že defenestrace a já jsem Češka.

Po půlhodině se zvedám, asi v životě jsem nezažila párty kde by téměř nepili a vůbec netlačili alkohol ani do mě. Je mi s nimi fakt dobře.
EvroInd mě doprovází k taxíku, kde poprvé neodhaduje míru vtipu a už je jeho opakování o házení do řeky moc, ale to je jedno – partnerství je rozjeté, on o spolupráci s Korporátkem stojí, takže na mě nezanevře, a s ostatními to byl moc fajn závěr večera.

Sečteno, podtrženo: evroInd už řekou vyhrožoval jen jednou při telefonu. Jenže protože ze mě pořád tlačil že stojím o kamarádství, tím si ho krapet zruinoval, takže moje odpovědi byly čím dám tím průhlednější. Mohl ho mít, tím divnobalancem práce vs kámoši a manželka vs hranice kamarádství a flirtu si to pokazil.
Nicméně mluvíme spolu pořád, já ho aspoň těším dobrými zprávami jak postupují moje inovace programu, a s M jsme nedávno řešily propagační materiály, a zjistily že sdílíme jednorožčí smysl pro humor. Až skončím v Korporátku, chci dělat u nich :)) EvroInd je v Indii, odtamtud mě do řeky nehodí. A kdyžtak mu ukážu defenestraci.