Kůň na jevišti

Tak mě Korporátek vyslal do Ruska. Hrozilo to už několikrát, a jsem celkem ráda, že jsem nakonec měla několik let na otrkání se na evropských služebkách, než mě vyslali do Petrohradu.

Je to zvláštní město. První dojem byl: monumentální. Druhý dojem: unikátní. Třetí dojem: nudný.

Petrohradčané si totiž místo vil stavěli paláce. Znáte tu scénu z Rozpuštěný a vypuštěný, kde robotický inspektor Trachta prochází kachní farmou, a dí „ka-chny… ka-chny…“?Upřímně, Petrohrad je to samé v bleděmodrém. Ukážete nalevo: palác… O pár vteřin ukážete znovu nalevo: palác… A tak dále.
Protože tady si ho postavila Kateřina, a pak si ho vedle postavil Pavel. A o padesát let později tam šikmo vpravo před náma si ho postavil strýček Myškin.
Takže hlavně po mně nechtějte pěší tour de Petrohrad. Odmítám. Maximálně v kočáru s koňským spřežením, ideálně v autě. Projít okolo paláce trvá dlouho, na procházku okolo paláců deseti je život moc krátký.

Naštěstí jsem právě autem byla vozena – většinou sice jen od metra k zákazníkům (což byla hodina cesty, pokud byla prázdná silnice), ale jednou mě ruský zákazník dovezl až na hotel, takže jsem si mohla prohlédnout celkem dost z města. Po cestě jsme potkali paláce, pak taky paláce – a kromě dalších paláců jsme ještě viděli vězení, které předělali na muzeum. A vidíš tamtu věž? Ta byla před měsícem vězení.
Tipuju, že je z ní dneska muzeum.

Jeden den mě vezli k jinému zákazníkovi, a chvíli jsem si nebyla jistá, jestli si nedělají srandu. To když ukázali z okýnka a řekli mi, že to je roztávací stanice.
„Cože?“ Asi jim nerozumím.
„Roztávací stanice. Tam roztávají sníh.“
„CO?!“ Asi si srandu nedělají. A nebo teď vypadám jako idiot, že jim to věřím.
„No, prostě sem dovezou sníh, který nahrabou na silnicích, rozpustí ho a pustí tu vodu do kanalizace.“
Vzpomenu si na haldy sněhu, které bagříky na trojproudovce uprostřed města shrabávaly v nekrajnějším pruhu, vyhrazeném pro autobusy. Oukej, nekecají. Dává to smysl. Musím vypadat jako jižan, který poprvé vidí sníh. Ale baví mě to.

Kulturním vrcholem výletu na východ mělo být gala představení. Zprostředkovat ho měl kolega z Korporátku, kterýžto je rodilý Moskevčan. V pátek před pondělním odjezem se mi uráčil poslat otázky, které si zákazník přeje pokrýt, a problémy, se kterými zápasí. Služebka byla plánovaná několik měsíců.
Když jsem se ho ptala v průběhu té doby, jak to vypadá s otázkami, odpovídal že se snaží moji návštěvu prodat vedení té firmy. Na moje zděšené námitky, že nechci aby nic prodával, že tam nechci pokud mě nepotřebují, neodpovídal. Drahouš.
Ale poslal mi k pobavení video o Islandu, a ptal se jestli bych chtěla večeři se zákazníky, a jestli bych šla na gala.
Už jsem si skoro nebyla jistá, jestli v průběhu mé návštěvy nepoklekne na jedno koleno.
Ale což, na gala jsem nebyla dlouho, Rusko mě mělo omezovat covidovým způsobem míň než má drahá vlast (ironie, že?), tak jsem na to kývla a jala se shánět psaníčko a podpatky. Kolega se ještě optal, jestli by mě lákala opera nebo balet, já odvětila že balet zní dobře, a kolega napsal, že mu mám dát vědět kterým letadlem přiletím. Takže jsem se začala těšit, že pro mě poprvé v životě někdo bude čekat na letišti, luxus…

…se nekonal, samozřejmě.
Na letišti nebyl nikdo, koho bych znala, nikdo s nápisem, a nikdo, kdo by vypadal zmateně, že nevidí někoho, koho čeká. Psát „plánuješ pro mě přijet?“ by bylo divný, tak jsem prubla kolegu dotazem, jestli už je na hotelu, nebo ještě cestuje. Jo aha, takže on přijede ráno? Na hotelu bude v 10:15? Tak proč chtěl kurník šopa vědět, jakým letadlem přiletím?
No, skvělý. Taxikář mě samozřejmě obral o trojnásobek normální ceny jízdy, ale už mi to při pozdějším zjištění bylo jedno – platí to Korporátek a kolega ať si trhne. Recepční mi nabídl upgrade pokoje, a i když jsem se bilionkrát ujišťovala, že mi říká celkovou cenu a ne jen cenu příplatku, samozřejmě mi říkal jen cenu příplatku, takže jsem chvíli trnula, jestli se vejdu při účtování do povolené ceny. Pak mi po náročné cestě začalo být jedno i to. Šla jsem spát a připravila se na to, že v 10:15 dorazí kolega, jak slíbil.

Ten mi ovšem v 9:45 psal, že je v hotelu, a jestli jsem ready. Polkla jsem snídaňové sousto a expresním módem se dopřipravila s mírnou chutí ho zakousnout.
Nicméně kolega nesnídal, takže po cestě na metro (takže my jdem k zákazníkovi na 12? dík za včasné zpravení) jsme se stavili na kafe.
A tam mi oznámil, že lístky na gala-balet nekoupil, protože to chtěl udělat včera večer, ale nedala jsem mu vědět, že mě pustili do Ruska.
Dobrý vtip, že? Nu což, nezbývalo mi než to pustit, nakonec jsme se dostali k zákazníkovi, já odvedla skvělý výkon a večer jsme zašli na pracovní večeři.

Tam mi petrohradský zákazník povídal, jak je to s covidovými restrikcemi, že do restaurací a kaváren můžu, ale státní podniky, které nejsou existenčně ohrožené (divadlo, balet, muzea,…), vyžadují QR kód z očkovaní. Které tam v tu dobu mimochodem podstoupilo 50 % populace. Takže bylo jasné, že tam nemůžu, což mi ale vypadlo o chvíli později, když se mě můj korporátkový kolega suverénně zeptal, jestli chci další den na ten balet, že teda koupí lístky.

V tuhle chvíli je potřeba pochopit jednu věc.
Petrohradčani spěchají.
Vyjdete z metra a na ulici všichni chodí rychle. Nikdo se tam neprochází, nikdo se tam nezastavuje. Moooožnáááá na semaforu.
Kolega je Moskevčan.
Petrohradčané o Moskvě říkají, že se tam necítí dobře, protože se tam strašně spěchá.
Kolega myslí jako splašený králík, a mluví podobným tempem. Rusky i anglicky.
Odolná jsem dost, ale tenhle kolega by vystresoval i šutr. Aniž by si toho ten šutr byl vědom, protože to vystresování kolega provede podvědomě, obratně a rychle.

Takže v mém mozku okno, přikývnutí a následné uvědomění si mého eroru o pár hodin později na hotelu. Večer už jsem kolegovi psát nechtěla, nechala jsem to na ráno.

Nu, a ráno mi samozřejmě kolega oznámil, že lístky nemohl koupit, protože vyžadují QR kód.
Já vím, ale ty koni, to už je 3. změna.

Po práci nabídl aspoň pěší prohlídku Petrohradu. Přijala jsem, protože jsem nevěděla, co v okolí stojí za to.
Kolega si myslel, že stojí za to přetopený obchoďák s obchůdkem s porcelánem, který by mohl obdivovat věky. Já ne, protože mi tam začalo být špatně od žaludku. Naštěstí jsme tam navěky nezůstali a pokračovali na čerstvý velkoměstský vzduch.
Jenže mi špatně bylo pořád a kolega chodí pomalu jako pravý Moskevčan. Přemýšlela jsem, jestli se omluvit a jít na hotel, nebo se omluvit že potřebuju zpomalit, že mi není dobře – nicméně dokud nekolabuju, nejsem na tom přece tak zle, tak jsem si akorát rozepla kabát při návalu horka a jen se bavila tím, že kolegovi nedochází, že když jde někdo vedle něj o půl kroku vzadu, asi metelí moc rychle.

Co jsem netušila je, že o pouhé dvě ulice dál jen to divadlo, kde se zrovna ten večer tančilo baletní představení Dona Quijota. Procházeli jsme předdivadelním parčíkem a já se psychicky připravovala, že mě korporátkový kolega uslyší házet šavli za stromem.

Jenže z mého plánu mě vyrušilo setkání před divadlem, kde kolegu zastavil nějaký Rus: začali se spolu bavit, kolega mě jen informoval, že jsou mu nabízeny lístky neb mužíka vypeklo děvče, a pak už jsem jen viděla gestikulaci znamenající, že nemám příslušný QR kód.
Chvíli se bavili dál a kolega se na mě obrátil: „tak co myslíš?“
Moje skepse ho něčím zakousnout (svůj chrup jsem si o něj svinit nechtěla) stoupla. Čtvrtá změna baletního programu? Kolega ví, že rusky nemluvím, a snad ví víc než já, jak moc jsou přísní na kontroly.
„Nemluvím Rusky, tohle je na tobě.“
Ruský rozhovor pokračuje. Maník gestikuluje, že na QR kódy tam všichni pečou. Kolega se na mě obrací: „Tak chceš to risknout?“
Ne. Chci na balet, nechci aby na mě řval nějaký ruský kontrolor.
„Hele, ja nevím jak to tady je – to víš líp ty. Snad chtejí ty QR kódy, ne?“
Po chvilce si kolega zapisuje bankovní účet maníka s tím, že mu peníze za lístky pošle, pokud mě pustí ostraha dovnitř.

Zkoušíme to, ja dýchám zhluboka, kontrola mě v pohodě pustí dovnitř jakmile kolega zmíní že jsem turistka a mám jen PCR certifikát.
Sedám si do divadla, snažím se nasát atmosféru a dekor a nepředstavovat si, jaké to bude, jestli hodím šavli uprostřed představení.
Naštěstí se mi žaludek uklidní jak sedím, a tak si užívám balet. V Rusku! Jsem u zdroje českého baletu, který jede ruskou baletní školu. No to je něco!

O první pauze mě kolega vytahuje na šampáňo – nicméně mi můj organizmus oznamuje, že je mi z kolegy prostě na blití. Díky Bohu nemám ty podpatky, co mi leží na hotelovém pokoji, tak v pohodě dobíhám na místo, kde taková šavle nevyvolá faux pas.
Narozdíl od kolegy, který frfňá jak se mu ten balet nelíbí, že je to nuda a on je na jiná představení a tohle už jednou viděl, a že by možná po druhém ději odešel. A že uvidí.

Druhý děj je slabší, pravda – nicméně kolegův etický kodex ještě víc, protože se se mnou loučí jakmile mu řeknu, že trefím těch 5 ulic na hotel, a odchází spát.

Třetí děj mi všechno vynahrazuje, já zjišťuju že se mi bez kolegy líp dýchá a jaká je to bez něj pohoda, a bavím se faktem, že se na jevišti v ruském baletu klidně objeví živý kůň. Nemůžu si pomoct; přemýšlím, jak to řeší s trusem.

Vděčná za příležitost a samotu odcházím na hotel. Píšu kamarádkám:
Omylem jsem se dostala na ruský balet. Jo, a taky jsem se poblila z kolegy 😀

Kolega mě ujišťoval, že Petrohrad je stavěný pro turisty a vůbec na něm nepoznám Rusko, a že musím do Moskvy.
Ale představa více kolegů na jednom místě, jen v jiném provedení, mě nějak neláká. I když je fakt, že tenhle kolega snad může být jen jeden.

Myslím, že se spokojím s Petrohradem. A možná se i spokojím s jednou návštěvou. Koneckonců – co předčí koně v lidském provedení, následovaného koněm na jevišti, okolo kterého tančí baletky?