Naštěstí každá služební cesta, na kterou jedu, nevydá za článek. To bych asi nikam radši nejezdila. (No dobře, kecám – ale nejspíš bych jezdila s plnou polní v kufru a teplým spacákem narvaným v kabelce.) Nicméně je fakt, že jsem zakopla už o dost drobných zajímavostí… A sice je vám nedokážu podstrčit v dramatickém ději, ale proč jednou blog nenapsat formou seznamu kuriozit.
Gruzie
Nejlepší Nejdelší na konec začátek.
První do Gruzie jel kolega. Psal mi jak tam není wifi, taxík ho vyhodil u zákazníka v nějaké zapadlé ulici a pak to tam musel hledat na konci světa, poslal fotku tureckého záchodu a na Whatsappu vyl nad množstvím divokých psů, kteří tam pobíhají v aspoň dvacetihlavých smečkách.
O pár týdnů později tam korporátek vyslal mě. Solidně jsem se bála.
Na letišti každému přiletivšímu darovali malinkou lahvičku vína s nápisem na etiketě, vítajícím v Gruzii. Moc milé gesto.
Jen co jsem nasedla do taxíku, zahlédla jsem před letištní budovou toulavého psa.
A to byly všechny zajímavé události prvního dne. Na hotelu jsem žádný turecký záchod nenašla (ani u zákazníka – doteď netuším, kde ho kolega potkal).
Když jsem se z překrásného hotelu ráno uráčila vystrčit čumák, při cestě taxíkem k zákazníkovi jsem byla fest ráda, že mi kolega rozmluvil půjčení auta. Co handrkování se o odřeniny s půjčovnou – to řízení! Evropský jih hadr.
Představte si pražské cpaní se do vedlejšího pruhu, blízkovýchodní sebevědomí, moskevské využití každé 30cm mezery přede mnou, aby se mi tam nikdo nenacpal – resp. gruzijské využití 30cm mezery před řidičem v sousedním pruhu. A představte si to na 4-proudovém, zacpaném hlavním tahu městem.
Sranda byla, ale cítila jsem se naprosto bezpečně (kromě chvilky, kdy mě napadlo, že jsem v tom mohla řídit sama). A pak jsem si všimla zajímavé věci: na autech okolo jsem neviděla škrábance.
V Izraeli jsou auta běžně poškrábaná, leckdy docela dost. Tady – nic.
Když už, tak upadlý přední nárazník… Ale to jsem viděla tak jednou za den.
Naštěstí byl gruzijský zákazník fajn, a i když angličtina nebyla jeho forte, o pár dní později mi vysvětlili, kde se tenhle fenomén šíleného řízení a celistvých aut bere: děti se tam začínají učit řídit ve 12 nebo 13 letech. Je to znát.
A pro psomily, kteří teď netrpělivě klepou nohou – jo, divokých psů je tam hodně. Jenže.
Bohužel až poslední den návštěvy jsme na to téma zabrouzdali se zákazníkem. Pokud má totiž takový pes v uchu žlutý čip (a nevím, jestli jsem viděla nějakého bez), je odchycený, odvšivený (tedy odparazitovaný), vykastrovaný a naočkovaný. Takže je v podstatě bezpečené se s ním ňuchňat. Asi bych si netroufla, ale takhle zpětně se rozhodně dobře lituje toho, že jsem to nezkusila 🙂
Nicméně tam pořád psů přibývá – o tuhle problematiku se totiž nestará stát, ale dobrovolnické organizace. Je to takový kolektivní projekt; lidé to podporují i finančně… Ale prostě se psi pořád rychleji množí. A dobrovolníci dělají, co můžou.
I tehdy, pokud odchytí vašeho psa na útěku.
Což se stalo zákazníkovi.
Nechtěl ho nechat kastrovat.
Má ho vykastrovaného.
Ale což, aspoň to bylo zadarmo?
Rumunsko
Rumunsko je rozhodně nejdobrodružnější země, ve které jsem sama řídila. Ještě týden po návratu domů jsem stěží mohla uvěřit tomu, že jsem Fabku půjčovně vrátila bez odření laku.
V Čechách se totiž (kromě Prahy ve večerních hodinách) řídí tím stylem, že má každý svůj pruh, a když chce do jiného, dá blinkr, počká si, přejede,… Pohodička, jak výlet po britském venkově.
Rumunsko je spíš jako Václavák, kterým se prodíráte zrovna ve chvíli, kdy je tam demonstrace. Postupně se šinete dopředu, „dovolíte?“, „pardon, jen se tudy protáhnu, děkuju-„, „pustíte mě? Pardon, pustíte mě? Dobře, vy ne – pardon, pustíte mě?“
Pohodové prozpěvování si hudby tam prostě neexistuje. Neustále se ohlížíte na ostatní, vyhodnocujete jejich reakce – a v podstatě s nimi komunikujete. Má to něco do sebe.
Jen jsem si musela zvyknout dávat pozor na sanitky v protisměru – a na svoji čelist, která mi v prvních dnech párkrát málem vypadla, když jsem sledovala řidiče, jak se na pohodu narvou do křižovatky v posledních vteřinách zelené a pak SE prostě nějak propletou do kýženého směru, zatímco už jsou rozjetá auta z čerstvých zelených.
Dobrý teda bylo zachytit (předpokládám) politický konvoj – policajt mě gestem držel v postranní uličce, takže jsem měla čas si šňůru aut prohlédnout, než zase spustil provoz. Rozdíl mezi českým a rumunským stylem spočíval v dodávce s otevřenými zadními dveřmi a maníkem s kulometem za nimi.
Jinak zatímco v Gruzii mám nějakou představu o tom, jak se učí noví řidiči, rumunsko pro mě zůstává záhadou. Autoškolu jsem potkala asi 3x, a pokaždé jela max. 30 km/h. Jak probíhá přerod do normálního provozu, nemám zdání.
Amerika
Nekrmte ty veverky v národních parcích, fakt. Umí budit hrůzu.
Rusko
Resp. Rusové všude po světě. Hrozně totiž matou. Poprvé jsem na Rusa, který by nebyl asimilovaný na českou kulturu nebo změněn mezinárodním korporátem, narazila v Litvě, a zdál se mi strašně neuctivý, a že musí mít problém se ženami.
Není tomu tak, a dámy, neděste se: pokud vám Rus nepodá ruku, neznamená to, že vámi jako ženou pohrdá, ale že jste žena. Nic víc.
V Rusku je prostě tradice potřesení rukou jiná, a zatímco se ženou si muž ruku nepodá, s kolegy si pravici protřepou každé ráno při příchodu do kanclu.
Stačí vysvětlení – a má to něco do sebe, musím říct. Jen kdyby cizí kultury předem varovaly 🙂
A musím říct, že obzvlášť při dnešním dění jsem opravdu ráda, že jsem do Ruska jela a mohla jeho obyvatele a kulturu poznat osobně. A o to víc mě mrzí dnešní obrázky médií, a kolik lidí jim věří.
Dánsko
Zvláštní jazyk, rozhodně. Zbytek Skandinávie si z něj dělá srandu – což sleduju spíš z povzdálí, ale sama můžu ohodnotit angličtinu. Úroveň jazyka je skvělá, mluví jím rozhodně lidi běžněji než u nás… jen ty souhlásky. Dáni je polykají. Což je problém ve chvíli, kdy byste měli znát jména aspoň 5 lidí, kterým právě na technické návštěvě měníte postupy ve firmě. Jméno ani pořádně nezaregistrujete, natož abyste si ho zapamatovali. Prostě vynechte 1-2 souhlásky… a skvěle zapadnete do kolektivu.
Dánská úroveň angličtiny se ovšem hodí k žádání cizinců o překlad, protože nápisy jsou v jejich mateřštině – a sice prý mám krátké vlasy dlouhý rozum, ale normální mlíko od ovesného ve skandinávštině prostě nerozeznám. A tato volba je pěkně prosím nabízena na kávovaru na obyč benzínce.
Ovšem kde je běžně nabízená bezlaktózová varianta,… tam je většinou i bezlepková. Moje celiaková maličkost si na snídaních s bezkonkurenčním bezlepkovým chlebem fakt pošmákla. Miluju Skandinávii.
Jen rozloučení bylo poměrně vtipné. Našla jsem na letišti úúúžasný obchůdek s ultra vtipnými pomůckami do domácnosti, a protože jsem holka, samozřejmě koukám i po špercích. Našla jsem dva prstýnky, nechala si je u pokladny zatímco jsem koukala, jestli nezmerčím třetí,… A prodavačka děla: „Takže tohle je ten den, kdy se rozmazlujete?“
…To mi říká, že moc utrácím? Hm. Nenápadně sdělím, že to nejsou tatínkovy peníze:
„No, to víte… poslední den služebky, tak si musím udělat radost.“
Reakce žádná. Asi jsem za utrácivou.
Ale dárečky za to stály 😎
Introvertní nomád 